|
Nedávno jsem byl doslova zaskočen rétorickou otázkou: „Co myslíte jsou Křesťanské sbory církví nebo ne?“ „Samozřejmě, že ano,“ zněla moje odpověď. „Ne,“ odpověděl řečník. Byl to pro mě impuls ke studiu, protože to považuji za věc zásadní. Následující úvaha se na zmíněnou otázku pokouší najít odpověď. Církev je souvztažný organismusV Bibli vládne úžasná rozličnost výrazů, které jsou s veličinou novozákonního Božího lidu, v českém jazyce ustálenou pod názvem církev, spojeny. Tato rozmanitost má svůj důvod v chybějící analogii církve v židovské tradici před vznikem církve. Boží lid nové smlouvy je více než jen nějakým pojmem, je představen jako společenství s přívlastkem Boží, resp. Kristovo: • Církev Kristova (Ř 16,16; Gal 1,22; Mt 16,18 „zbuduji svou církev“), • Církev Boží (Sk 20,28; 1K 1,2; 10,32; 2K 1,1; Gal 1,13; 1Te 2,14; 2Te 1,4) Toto společenství je souvztažným organismem: hlava-tělo (1K 12; Ř 12), vinný kmen-ratolesti (Jan 15), pastýř-stádo (Jan 10), základ-stavba (1K 3,11) resp. úhelný kámen-stavba (Mt 21,42; Ef 2,20; 1Pt 2,4nn), ženich-nevěsta (Mt 25,1-13; 2K 11,2; Ef 5,25-27; Zj 21,2.9). Z výše uvedených vztahů plyne, že církev bez Pána Ježíše a Boha Otce není ničím. Církev je společenstvím následovníkůJedním z nejstarších označení společenství církve je „směr“ nebo „cesta“ (Sk 9,2: „kteří se hlásí k tomu směru“; 19,9.23; 22,4; 24,14.22) a znamená skupinu těch, kteří na Ježíšovu výzvu k následování (Mk 1,15.17) reagují a vydávají se na cestu. Církev je společenství Ježíšových následovníků, utvářené a udržované autoritou Jeho vyučování (Mt 28,19n, srov. kap. 10). Dvanáct učedníků je základem církve. Ve SZ vytváří Boží lid, putující pouští do zaslíbené země, předobraz církve putující pouští tohoto světa do zaslíbených věčných příbytků. Ne nadarmo byl v Bibli rané církve, řeckém překladu Starého zákona Septuagintě(1), překládán hebrejský výraz qahal (shromáždění) řeckým výrazem ekklesia (5M 9,10 nebo 18,16). Církev jako spojení protikladných kulturVýraz ekklesia, církev, byl běžným světským výrazem řecké kultury znamenajícím shromáždění lidu (svobodných lidí oprávněných volit a rozhodovat – takto např. Sk 19,39 „může se to vyřídit v řádném shromáždění“). Objevuje se v NZ na 114 místech. Napřed ve vztahu k Jeruzalémskému sboru, ale pak i ke shromáždění na jiných místech. Jeruzalémský sbor se orientoval podle svého předchůdce (z hlediska dějin spásy), tj. podle Izraele. Církev totiž představuje obnovený, pravý nebo také Boží Izrael (Mt 3,9; Mt 19,28; Ř 9,6; Gal 3,29; 4,6; 6,16). Proto také první sbory převzaly organizační strukturu známou v synagogách (vedenou staršími). S rozrůstáním do pohanského světa se objevovaly i struktury známé ze správy obcí v pohanském prostředí. S tím souviselo i používání pohanského výrazu ekklesia (shromáždění hlasujícího lidu). Jelikož Septuaginta(1) používala tohoto pojmu pro shromáždění Izraele, spojoval tento výraz obojí. Izraelské i pohanské vnímání shromáždění lidu. Vznikl tak prostor, kde docházelo k bohoslužebnému jednání, k prožívání společenství a rozhovoru, uplatňování kázně, formulování vyznání, vysílání misionářů, přijímání a posílání listů apod. Církev jako Boží shromáždění pravých potomků AbrahamaBylo chápáno jako ekklesia tou theou – shromáždění Boží. Tím vyjadřovalo také svou podstatu, shromáždění křesťanů ze židů a z pohanů, coby Boží nabídka v eschatologické (poslední) době, době milosti: „Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry… A jinde praví: …'Hle, já a děti, které mi dal Bůh.' (Iz 8,18) Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. Neujímá se přece andělů, ale 'ujímá se potomků Abrahamových'.“ (Žd 2,10-16) „Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena, i otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, nýbrž také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama.“ (Ř 4,11n) Církev jako Bohem utvářené společenstvíApoštol Pavel nazývá církev „svatí“ (Ř 1,7; 1K 1,2; 2K 1,1; Ef 1,1 …) a myslí při tom místní sbor, jehož bohoslužebné shromáždění představuje centrum duchovního života. Je to Bohem utvářený organismus (1K 12; Ř 12), který má funkční strukturu (Ef 4,11nn; 1K 12,28). První církve vznikaly z malých domácích shromáždění (Sk 9,43; 16,14n; 17,5). Ve druhém století hledala církev, jak by měl být utvářen vztah mezi velkým množstvím místních církví a církví Ježíše Krista jako celku. Prosadil se názor, že ekklesia tou theou sestává z množství místních sborů, přičemž každý sbor sám za sebe představuje celou církev a je zároveň jejím obrazem i částí. Původ českého pojmu církevČeské slovo církev je pravděpodobně převzato z řeckého kyriaké ekklesia, církev Páně. Ve staré češtině znamenalo především kostel a později i křesťanská obec, která se v něm shromažďuje. Církev je především osobním společenstvím s Kristem i vzájemné společenství těch, kdo v Krista uvěřili. Je to společenství Kristových učedníků. Toto společenství tvoří svůj vlastní řád podle toho, jak vyvěrá ze života církve. Struktury by neměly stát v cestě spontánnímu životu, ale naopak měly by jej podporovat. Církev jako pojem pro veřejnostPokud jde o definici pojmu církev a jeho používání navenek ve vztahu k veřejnosti a ke státu, je zapotřebí vidět dvojí. Na jedné straně církev, která má své vlastní sebepojímání, a na druhé straně společnost, která pojem církev naplňuje po svém: například jako organizaci sjednocenou týmž vyznáním. To plně platí pro současnou situaci a názvosloví v našem českém prostředí. Když stát hovoří o církvích, myslí tím na křesťanská společenství, když hovoří o náboženských společnostech, myslí na všechny ostatní náboženské zpravidla nekřesťanské skupiny. V okamžiku, kdy tuto skutečnost ignorujeme a chceme vystupovat jako náboženská společnost, iritujeme nejen veřejnost, ale někdy i své vlastní řady. Nakonec státní úředník si může myslet, že nejsme křesťané, ale nějaká těžko identifikovatelná skupina. To je první důvod, proč by se Křesťanské sbory měly nazývat církví - totiž abychom nemátli nezasvěcené. Pojem církve v bratrském hnutí a důraz na místní sborDruhý důvod je z mého pohledu ještě významnější. Má místo v tradici otevřených bratří. Ano, ona sice existuje jen jedna církev, ale „tato církev má bezpočet forem výskytu“, píše J. Warns a pokračuje: „Místní sbor je tedy jen jednou formou výskytu celé církve a v žádném případě tou jedinou. Je to duchovní veličina, vzdálená pozemským normám a právu… Je viditelná a působí ve všech křesťanských sborech… Má své orgány, ale její organizace není právní povahy… je to charismatická organizace… Vzájemná vazba raně křesťanských sborů byla velmi těsná a vzájemný kontakt jednotlivých sborů velmi čilý… Společná vazba vzájemně nezávislých sborů za účelem společné práce (misie, péče o nemocné a chudé) zcela odpovídá biblickému způsobu.“(2) To platí, jak o místních samosprávných sborech, tak i o celém společenství Křesťanských sborů, jakožto jedné části, chcete-li jedné formy církve. Církev jako společenství několika sborůProtože o použití slova církev pro místní sbor není sporu, zaměřím se teď na použití pojmu církev pro společenství několika místních sborů. Z českého prostředí je znám pojem „jednota“, který se snažil zaplnit prostor mezi místním sborem a celou církví Boží. Tento pojem „legitimoval“ vznik různých jednot, tedy církví ve společenském smyslu slova (i ve smyslu našeho církevního zákona), jež jsou spojovány stejným vyznáním. Nejznámější z nich je stará známá Jednota bratrská. Dá se to chápat jako snaha vyrovnat se s názorem, že existuje jen církev místní a pak univerzální, nic mezi tím. Nověji se však přichází na to, že novozákonní sbory vytvářely zvláštní sdružení, svazy (Ř 16,4.16; Gal 1,22; 1Te 2,14). Toto sdružování pravděpodobně vyvstalo z Pavlova povolání za misionáře pohanů (Gal 2,8). Potřeba podřídit jakékoliv podobné skupiny celé církvi a nepracovat v arogantní izolaci vyvěrá ze Sk 15(3). Vznik regionálních společenství církví s kulturními specifiky byl s postupem doby nasnadě (církve Etiopské nebo Syrské). Už Nový zákon mluví o církvích v Judsku nebo Galacii a počítá s jejich specifiky. Místní církev jako obraz celkuV Novém zákoně každý místní sbor, jako část celku kompletní církve Kristovy, představoval pro své okolí celé společenství církve. Místní církev měla být obrazem celého těla Kristova, stejně jako má být každý stvořený člověk obrazem svého Stvořitele. Platí to i proto, že místní církev je s celým tělem Kristovým neoddělitelně spojena. Apoštolé s tím očividně neměli problém a proto s tím nemám problém ani já. Nevidím překážku v použití pojmu církev pro společenství Křesťanských sborů nebo pro jiné církevní společenství (CB, BJB apod.), pokud se ono samo chápe jako součást celé církve a hlásí se k ní. Část představovala celek, byla jeho místním vyjádřením, pokud si ovšem neuzurpovala nárok být jedinou církví. J. Warns píše: „To, co brání jednotě, není různost forem, řeči, výrazových prostředků, pracovních metod, nýbrž sektářský duch nelásky a sebeoddělování od těch, kteří jsou také údy těla Kristova, a duch zákonictví, který nesnáší jakýkoliv odklon, ale hledá jednotu v uniformitě.“(4) Pokud se určité společenství křesťanských sborů nevymezuje na úkor druhých, jako jediné správné společenství, pak nemůže mít problém nazývat sebe samo církví! Chápe se totiž jako legitimní součást celku, tj. jako součást společenství všech místních církví, složených z Božích dětí, které se vydaly Bohu a jsou jeho vlastnictvím. Církev jako svazek, který je součástí celkuNic na tomto stavu nemění ani skutečnost, že se místní církve dobrovolně a podle míry svého poznání sdružují v celky (např. CB, BJB apod.) a tyto celky mezi sebou rozvíjejí těsnější spolupráci. To, že se tyto celky nazývají církvemi je zcela legitimní a navíc správné, protože tím vyznávají, že jsou součástí celé církve Kristovy. V okamžiku, kdy by si na název „církev“ učinila výlučný nárok jen jedna denominace, jako domněle jediný „správný“ představitel Boží církve, došlo by k nesprávnému (nebiblickému) chápání a používání tohoto pojmu. Církev je totiž určována vztahem k Bohu a následováním Krista a ne vazbou na určitou skupinu lidí nebo lidskou sukcesi. Proto také používám pojmu církev pro takové společenství církve, místní či regionální, republikové či kontinentální, jež sebe samo chápe jako nedílnou součást celku Boží církve, těla Kristova. Takovéto používání pojmu církev nepovažuji za zpronevěření se biblickému úzu, ale naopak za jeho naplnění! Církev jako celek a její částiNový zákon používá výrazu ekklesia různým způsobem: • pro jednotlivá domácí společenství: Ř 16,5: pozdravujte také církev v jejich domě… • pro celou církev ve městě: Ř 16,23: Gaius, který svůj dům otevřel mně i veškeré církvi. 1K 14,23: Kdyby se celá církev sešla na jednom místě. • pro sbory v provincii: Sk 9,31: A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří… Ga 1,2: všichni bratří, kteří jsou zde se mnou, církvím v Galacii… • pro univerzální církev: Ef 3,10: Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost. Výrazy „církev v domě“ a „celá církev“ určitě nejsou ekvivalentní. Gaius měl nejspíš tak velký dům, že mohl hostit celou církev v Korintu. Nový zákon tedy rozlišuje mezi domácí skupinkou, celou církví na jednom místě a církví v celém regionu. Přesto pro všechny tyto skupiny používá téhož výrazu – církev. Pavel adresuje jeden ze svých dopisů církvi Boží, která existuje v Korintu (1K 1,2) a zahrnuje do ní i církve v domech. Jednotlivá domácí shromáždění se cítila být spojena s celou církví ve městě i s veškerou církví Boží v tehdejším světě. Pro všechny čtyři výše jmenované úrovně, tj. domácí církve, církev ve městě, v provincii i pro univerzální církev, užívá Nový zákon stejného pojmu církev. Řečeno slovy Ignátia Antiochejského: „Kdekoliv je Ježíš Kristus, tam je obecná církev.“ Církev se utváří kolem Krista a ne kolem lidského vedení. Z toho plyne, že jakákoliv část církve představuje její celek, pokud je spojena s Kristem. Rozhodující není velikost společenství nebo místo, ale jeho vazba na Pána církve. Odpovídá to i logice Božího myšlení. Každá část církve má být obrazem celku, stejně jako každý člověk má být obrazem Božím. Církev a pojem denominaceZ angličtiny převzatý pojem denominace (doslova „pojmenování“) byl od 18. století užíván pro svobodné protestantské církve(5), aby je odlišil od etablovaných zemských či státních církví, popřípadě od sekt. V širším slova smyslu jsou denominacemi všechna společenství víry včetně státních, lidových a zemských církví a tento pojem má své oprávnění. Je totiž prost subjektivního hodnocení, jež nacházíme např. ve výlučném přisouzení výrazu církev u Katolické církve. Reformační denominace měly pro ni jen statut církevních společenství a jiná vyznání dostala nálepku sekt. Pojem denominace je sice ve svém hodnocení neutrální, ale neřeší otázku: „Do jaké míry odpovídá učení a praxe daného společenství víry biblickému poselství.“ Zároveň se tím vyhýbá biblickému pojmu církev a může ho i tabuizovat. Jsou Křesťanské sbory církví nebo ne?S takovým tabu se tu i tam setkáte i v Křesťanských sborech, i když se jedná spíše o okrajové skupiny. Přitom je v dnešní době zcela běžné, že v jednom městě žije vedle sebe hned několik křesťanských sborů nebo církví, které vyznávají Krista a slouží mu podle míry darované víry. Přestože se nescházejí ke společným bohoslužbám, (i když se tak v některých městech děje, např. příležitostné bohoslužby všech evangelikálních církví v Českém Těšíně), neupírají tyto místní sbory jeden druhému právo nazývat se církví. Spíše naopak. Bylo by to ostatně pošetilé a sektářské zároveň. Neupíráme-li tedy právo nazývat se církví jednotlivým samostatným sborům, které se ke společným bohoslužbám nescházejí, proč tedy upírat název „církev“ Křesťanským sborům, které se ke společným bohoslužbám scházejí, např. u příležitosti konferencí. Církev utváří Kristus a vztah k němu. Každá část celku je obrazem univerzální Boží církve. Nový zákon to užitím výrazu ekklesia jen potvrzuje. Neslyšel jsem zatím, žádné rozumné vysvětlení, proč společenství Křesťanských sborů v ČR upírat právo názvu církev. Křesťanské sbory, stejně jako i jiná společenství víry, jsou církví v biblickém smyslu slova a nevidím důvod, proč se pojmu církev vyhýbat. |
