|
Jarek Andrýsek:SpolečenstvíSpolečenství jako biblický pojemPodobně jako je lidský život utvářen řadou setkání, tak je i Bible tvořena několika ústředními tématy. Některé motivy jako například Bůh, stvoření, hřích, vykoupení a nový život, jsou výrazné a nedají se přehlédnout. Jiné jsou skryté a my se s nimi setkáváme spíše na pozadí biblických dějin. Společenství je jedním z takových témat Bible. Prostupuje Bibli i každý lidský život. Člověk byl stvořen jako tvor společenský. Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby… Bůh stvořil člověka, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,26-27) „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gn 2,18) V celé Bibli vystupuje člověk v kolektivu, je jím utvářen a v něm nachází své naplnění. Bůh povolává Abrama, aby se stal otcem národů. Jedná s člověkem individuálně, ale přesto jej zasazuje do celku rodiny, kmene a národa. S Božím lidem se setkáváme v minulém, v tomto i v budoucím věku. „Hle příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi“ (Zj 21,3) Společenství z hlediska vědy o člověkuSpolečenství utváří lidskou osobu. O nejstarších lidských společenstvích se ví, že žila velmi těsně pohromadě. Vědomí společenství a soudržnosti podporuje řada jednání – péče o potomky, přátelství, rituál dvoření nebo pozdravu. Dávání darů, přijetí do společenství nebo obětování. Dar a závazek jsou hluboce symbolické výrazy společenské existence člověka. „Člověk se stává osobou právě jen díky zprostředkování druhých. Dostává se k sobě oklikou přes druhého. Jako člověk se rodí jen přičiněním jiných, stává se sám sebou zprvu pouze tak, že napodobuje rodiče a sourozence, přesněji řečeno, učí se přebírat jejich role a vstupovat do nich. Rodiče a učitelé vedou dítě a ukazují, jak se to dělá, dokud se jedinec nezjistí, že už to nepotřebuje a stane se tak dospělým.“ (Jan Sokol „Filosofická antropologie“) Ohrožení společenstvíLidské společenství muselo v různých dobách čelit různým ohrožením. V současné době globalizace vznikají masové společnosti. Jsou komplikované a byrokratizované. Nahrazují osobní vztahy neosobními. Vzniká institucionální neosobní vztah (Finanční úřad, Městský úřad, škola…), který zajišťuje rovnost v přístupu k lidem. Takových vztahů přibývá a ubývá těch osobních. To narušuje naši osobu, protože osoba vzniká a je utvářena osobními vztahy. Nacisté se pokusili nežádoucí rasy ničit odosobněním, dali jim čísla, stejné hadry a oslovovali je čísly. Jedinec neznamenal nic. Každý diktátor se snaží oslabit osobnosti. Nevíme, co na nás přijde, ale je jisté, že v západní kultuře člověk bojuje se samotou, rozpadem rodin, anonymitou, individualismem, uniformitou a zároveň odosobněním. Měli bychom utvářet prostředí, ve kterém se osobnost člověka může rozvíjet. Vytvářet prostředí, v němž se vztahy mohou prohlubovat, čelit uniformitě a posilovat vztahy. Život ve společenství byl s nástupem modernismu považován za soukromou záležitost každého věřícího. Dnes v době postmodernismu a subjektivních pravd je to ještě intenzivnější. Křesťané, kteří odolávají trendům doby se k myšlence společenství vracejí. 
Klasik myšlenky společenstvíDietrich Bonhoeffer (narozen ve Vroclavi 1906, evangelický teolog a odpůrce nacismu, zemřel ve Flossenburgu). V předvečer Druhé světové války napsal knihu „Společný život“ („Gemeinsames Leben“), kde shrnul svou zkušenost vedoucího semináře německé vyznávající církve ve Finkenwaldu blízko Štětína. Tento seminář byl pozoruhodný tím, že z něj vyšlo hodně pastorů, kteří se nebáli postavit Hitlerovi. Seminář poskytoval nový způsob vzdělání v podobě společného života, ve kterém se následování Pána Ježíše bralo vážně. Společný životKnihu jež vyšla v Mnichově v roce 1939 napsal Bonhoeffer během čtyř týdnů ve velmi vypjaté situaci. Byl přesvědčen, že úkolem církve v době nacistického tlaku je vytvářet společenství „na Božím slově a pod jeho vlivem“. Bonhoeffer přispěl mimořádným způsobem k hledání nové formy společenství ve zvláštním okamžiku evropské historie. Můžeme říct, že společenství postavené na Bibli a vycházející z Bible pomáhá odolávat dobovým společenským tlakům. Bonhoeffer rozdělil svou knihu Společný život do pěti částí, jejichž názvy vypovídají o nejdůležitějších oblastech života ve společenství: I. Společenství, II. Společný den, III. Den o samotě, IV. Služba, V. Zpověď a Večeře Páně. Jak společenství definovat?Bonhoeffer rozuměl křesťanství jako společenství skrze Ježíše Krista a v Kristu. Je to duchovní a božská realita zároveň. „On je náš pokoj“ (Ef 2,14) a přinesl smíření s Bohem i mezi lidmi. Pán Ježíš je zprostředkovatelem pokoje. Bez Krista je cesta člověka k člověku blokována naším vlastním egem. V Kristu jsme byli na věčnosti vybráni, v tomto čase přijati a spojeni pro věčnost. Církev není ideální, ale Boží realitou, je duchovní a ne lidskou skutečností. Jak by společenství mělo vypadat?Společenství má být církví vědomě utvářeno. Je to úkol od Boha a církev má tento záměr uskutečňovat. Společenství má být postaveno na biblických principech, mělo by zdůrazňovat čtení Písma, zpěv nových písní, společné modlitby a stolování, práci ve společenství. Je důležité uskutečňovat všeobecné kněžství všech věřících a vzájemnou zodpovědnost jeden za druhého. Fyzická přítomnost jiných křesťanů je zdrojem radosti a síly pro věřícího. Dar společenství je různý, od krátké návštěvy, společné modlitby až po požehnání z úst bratra.
Každý je normální, než ho blíže poznášTato myšlenka a zároveň titul knihy Johna Ortberga nás osvobozuje od snahy něco předstírat. Každý z nás se projevuje určitou abnormalitou. Lidé i zvířata žijí ve skupinách. Snad jen dikobraz nežije ve společenství. Spojuje se jen na krátkou chvíli k páření a pak žije zase sám. I to páření může být odmítnuto. Když Bůh stvořil člověka, ke svému obrazu, stvořil ho „jako muže a ženu“, jako otce a matku, bratra a sestru. Člověk žije v celé síti nerůznějších vztahů, které mají různou intenzitu. Na první pohled se zdá každý normální, jakmile však člověka poznáte trochu blíže, zjistíte, že má své slabiny. Každý z nás. Měli bychom se však přijímat lidi takoví jací jsme. Pán Ježíš to s námi udělal také tak. Pracuje s nedokonalými, různě narušenými lidmi a nevadí mu to. Někdy narazíme i na lidi podobné dikobrazovi. Buď ustupují nebo útočí. Jak se jim přiblížit a nebýt přitom zraněn? Ne ideální, ale Boží realitaBůh není Bohem emocí, ale pravdy. Ten, kdo miluje svou představu společenství více než křesťanské společenství jako takové, ten je dříve nebo později zničí. Bůh nenávidí vizionářské snění, které snílky vede k pýše a okázalosti. Bůh již jediný základ našeho společenství ustanovil a my do něj vstupujeme jako vděční příjemci. Děkujeme Bohu za bratry a sestry, kteří žijí životem, do něhož byli povoláni. A jen ten, kdo děkuje za malé věci, může obdržet velké. Pastýř by si neměl stěžovat na svůj sbor, sbor je totiž prostředkem jeho posvěcení. Je to Boží dar a nelze si jej nárokovat. Duchovní a ne lidská realitaZákladem jakékoliv duchovní reality je Boží slovo v Ježíši Kristu. Základem všech lidských společenství jsou touhy lidského srdce. Ve společenství Ducha plane láska bratrské služby. Vedle společenství bychom měli umět prožívat i samotuBonhoeffer kladl důraz na meditaci v křesťanském životě. Křesťanská meditace není východní meditací, cvičením jógy ani něčím podobným. Nejde o sebevyprazdňování nebo gumování mozku. Je to jiným slovem modlitba, do níž je zapojena celá naše bytost, rozum, cit a vůle, představivost a kreativita. Je to jasné uvažování pod Boží režií, rozjímání o Bohu v tiché chvíli samoty: „Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu. Když si Tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek.“ (Ž 63,6-7) „Skutky Hospodinovy si připomínám… Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.“ (Ž 77,12-13) Tichá procházka krajinou, přemýšlení nad stvořitelským dílem, vědomý odpočinek s děkováním Bohu, pohled na Bohem stvořenou krajinu, ale i malování obrazů, četba žalmů nebo křesťanské literatury. Několik otázek na závěrNěkteří se bojí, že prožijí zranění nebo že ztratí svou svobodu, když budou příliš blízko druhým a ztahují se do práce, ke koníčkům a sledování televize. Ale izolace také nefunguje. Nedostal jsem se na tuto zemi sám a má identita a důvod proč je spojena se společenstvím, jsem tady, abych budoval vztahy. Nebyl jsem zrozen abych se bavil a potěšoval sám sebe. Jsem tady pro druhé. Lidé, kteří chtějí žít sami pro sebe se topí v bezedné jámě marnosti, slepoty a zoufalství. Všichni jsme částí velkého celku a sami nic nezvládneme. Jak se však uchránit zranění? Nebo také, jak se přiblížit aniž bych sám zraňoval? Možná nám pomohou následující otázky. Zkusme nad nimi přemýšlet:
|